Podle Grepla (např. v ✍SČ, 1998) syntaktický proces, jehož východiskem je větná struktura obsahující predikát vážící na sebe infinitivní konstrukci jakožto důsledek ↗nominalizace vedlejší věty a výsledkem je osamostatnělá infinitivní konstrukce, tj. výpovědní útvar s přísudkem ve tvaru infinitivu. Infinitivní skupina dědí komunikační funkci původně vyjadřovanou predikátem hlavní věty. Operaci o.i.k. lze názorně ukázat na příkladu:

Lze rozlišovat tyto funkční typy: (a) inf. výzvový (rozkazovací): To okno zavřít!; Umýt se a jít do postele! Předpokladem (východiskem) osamostatnění je (musí být) konstrukce s performativně, nikoli tedy deskriptivně, užitým predikátem (viz ↗explicitní performativní formule); zpravidla jde o predikáty indikující výzvu „silnou“, kategorickou, zavazující (Přikazuji, nařizuji, zakazuji ... ti / žádám … tě omluvit se jí → Omluvit se jí!), nikoli o predikáty indikující výzvu „slabou“, nezavazující (Prosím tě … / radím ti omluvit se jí → *Omluvit se jí!); (b) inf. přací: Přál bych si, abych vyhrál ve Sportce → Vyhrát ve Sportce → Vyhrát (tak) ve Sportce!; Být tak o deset let mladší!; Žít tak ještě matka!; (c) inf. hodnotící: Je hrozné (špatné, strašné …), když/že spíš oblečený → spát oblečený → Spát oblečený!; Prohlížet mi skříň! Většinou signalizují negativní hodnocení faktu mluvčím, a slouží tudíž nepřímo jako projev „výtky“, „námitky“, „nesouhlasu“, „protestu“. Také osamostatňování inf. typu (b) a (c) předpokládá jako výchozí souvětné struktury s aktuálně, nikoli deskriptivně užitými predikáty v hlavní větě.

Viz také ↗osamostatňování hlavních vět, ↗osamostatňování vedlejších vět.